Články k vydání:

10. 11. 2017 - V den imatrikulace

Tak a je to tady. Konečně budu jmenována do funkce studenta na naší škole a oficiálně! Jenže to bych nebyla já, kdybych se o své zážitky z tohoto dne nepodělila. Respektive z celé doby, která se děla před i po této životně důležité akci. Ano, i imatrikulace je důležitá v životě každého vysokoškoláka, i když vím, že promoce je daleko důležitější. Ale někdo vás do toho studia oficiálně uvést musí.

Týden před samotnou imatrikulací přišel znepokojivý mail o tom, v kolik hodin se máme dostavit do auly a hlavně jak oblečeni. Mně to nejdříve nevadilo, protože jsem měla hned jasno, co si obléknu. Horší to bylo s mými rodiči. Hlavně s mamkou, která propukla v neuvěřitelnou paniku, ne v tom smyslu, že neví, co si má vzít, v tom měla také jasno. Ale spíše v tom, co si oblékne můj tatínek. Celý týden mi psala smsky a volala, abych se zeptala svých kolegyň, v čem budou jejich tatínci oblečení, aby ten náš nedělal ostudu. Uklidňovala jsem ji, že ostatní otcové zvolí formálnější druh šatstva, byť jsem tuto informaci dostala pouze od jedné kolegyně. Nedokážete si však představit, jak ve mně hrklo, když jsem zahlédla ostatní pány usazovat se v sále v riflích. Naštěstí i můj přítel přišel v obleku, takže v tom taťka nebyl sám a popravdě, ještě i pár statečných, spíše rozumných jedinců, přišli opravdu formálně oblečení.

Sraz byl naplánován na jednu hodinu odpoledne. Krásně po obědě, který jsem v tento den ošidila. Jednoduše nemůžu jíst, když jsem nervózní. Ale i přesto jsem do sebe natlačila jednu palačinku, popadla přítele a rychlou chůzí se řítila na místo srazu. Přítele jsem musela opustit už v šatně, protože do sálu s námi nemohl. Do samotného místa konání jsem vcházela se svou kolegyní, která si neodpustila poznámku „to je, do p*dele, výška“, jelikož místnost měla velké schody a strmý spád. Pokud jste se podívali ze shora přímo dolů… ano, byla to zmíněná výška. 

Hned potom nás začala paní vedoucí studijního oddělení usazovat do řad s uvědoměním, že chybí asi 5 Čechů, 1 Slovák a 3 Rusové, ale nemohli jsme déle čekat. Vysvětlila nám jisté zvyky při takovýchto obřadech a bylo vymalováno. Všichni jsme několikrát přikývli, že rozumíme, načež hned po instrukcích začala diskuze o tom, jak, kdy a co máme dělat. Naše řada měla štěstí, byli jsme až třetí v pořadí. Plán zněl jasně:,,Dělej to, co ti před tebou!

Blíží se Hodina H. Hodina, kdy spolu se svými kolegy stvrdíme slovem „slibuji“ naše oficiální působení na univerzitě. Je to pro nás velká čest, protože se vlastně poprvé setkáme i se všemi členy univerzitní obce, tedy s panem děkanem, rektorem, jejich zástupci a předsedkyní pro první ročník, která vypadá už od pohledu jako sluníčko, které vám rozradostní celý den (prostě když máme problém, můžeme přijít za ní. Aspoň tak nám to vysvětlili při zápisu). Musím přiznat, že jejich jména si stále nepamatuji, ale asi bych měla. Kdo ví, co budu jednou potřebovat.

Na začátku obřadu jsme všichni povstali a členové univerzitní obce postupně přicházeli. Každý z nich byl oblečený ve slavnostním černém hábitu. To se ještě dalo vydržet, protože vypadali elegantně. Ale když přicházeli členové s vyššími funkcemi, náš dav propukl v tichý posměch a údiv zároveň. Myšlenka, jestli jsme na správné škole, běžela hlavou v tu dobu úplně všem. Mně se popravdě jejich slavnostní obleky velmi líbily, ale musím přiznat, že i já jsem byla trošku překvapená. 

Slavnostní obřad byl v plném proudu. Můj žaludek se začal pomalu ale jistě ozývat, že by něco papal, ale po ruce nebylo co. Jenže to on neví. Své kolegyni, která seděla vedle mě, jsem tuto skutečnost z nepochopitelných důvodů musela oznámit s malým dodatkem o tom, že doufám, že můj žaludek nepromluví na pana děkana dřív než já. Na to jsem dostala chápavou odpověď, protože sama měla na oběd suchý rohlík.

 Vyslechli jsme si proslov o tom, co jako studenti můžeme dělat, jakými pravidly se máme řídit, a jaké široké spektrum zabírá naše škola na poli výzkumu a vzájemné spolupráce. Trošku mi to přišlo jako vychloubání, ale nemůžu si stěžovat, když tady také studuji. Ráda budu o této škole hezky mluvit, protože mi dala daleko víc, než minulá. A to jsem teprve na začátku. Tedy vlastně ne!!! Už volají mé jméno a jdu přísahat na žezlo, tedy „palici“ , které jsme tak pojmenovali, a třesu rukou panu děkanovi. Nebylo to popravdě ani tak těžké. Spíš jsem si hubovala za to, že jsem mu přísahu skoro pošeptala, než abych ji řekla krásně nahlas. Ale co. Mám slíbeno, tak se vrátím na místo a čekám na ostatní kolegy.  

Po imatrikulaci ještě nezapomeňme na pozdní slavnostní oběd, který jsme si jednohlasně odsouhlasili v autě. Ano, jedeme do „Mekáče“, ale upřímně, dlouho jsem neměla nezdravé a tučné jídlo. Proč si tedy neudělat menší radost a zároveň připustit zátěž pro tělo, které do této chvíle určitě málo trpělo? Po „obědě“ jsme zavezli mého přítele domů a jeli na druhou stranu republiky až do našeho domečku. Popravdě řečeno, mám z této akce dobrý pocit. Ano, sice už studuji v pořadí již druhou vysokou školu, ale teď jistě vím, že jsem slíbila na té správné.

Děkuji Vám, že jste tento článek dočetli až sem. Pokud na mě máte jakýkoliv dotaz nebo připomínku, a nemusí se týkat jenom článku, prosím, dejte mi vědět do komentářů. Moc si Vaší odezvy vážím.

Mějte se hezky a uvidíme se u dalšího článku.
S pozdravem
Klárka 


Komentáře

  1. No vidíš, Klárko, jak se Ti ten článek povedl :) :) Byl to moc krásný den a přeji Ti mnoho úspěchů na vysoké škole a ať si jednou splníš cíl, že převezmeš diplom, který bude krásně hodnotit celou Tvou píli za těch několik let! :-* :-* :-)

    Tvůj Aleš

    OdpovědětVymazat
  2. Já jsem také vždycky při každé příležitosti strašně nervózní, takže se ti vůbec nedivím.
    V čem byli oblečeni členové s vyššími funkcemi :D?
    V jakém městě studuješ?
    Přeji ti, ať se ti na škole líbí a sbíráš jen samé úspěchy :).
    Moc hezky píšeš, těším se na další článek.
    Leník, www.ranc-u-breyeru.blog.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji moc za komentář :)
      Členové s vyššími funkcemi měli černý hábit se žlutým zdobením a na krku takový velký řetěz s přívěskem. Popravdě vypadali spíš jako členové Ministerstva kouzel :)
      A studuji v Pardubicích.

      Vymazat
  3. Já na svoji imatrikulaci na VFU omdlela 😂 ale všechno zlé je k něčemu dobré :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jejda.. takové zážitky jsou nepříjemné. Na své první imatrikulaci jsem byla svědkem toho, jak slečna s vysokými podpatky scházela ze schodů, a když jí chybělo už asi pět posledních, svezla se jí noha a skutálela se až dolů pod nohy tehdejšího děkana. Ale oklepala se celkem rychle, podala mu ruku, dostala index a odešla. Sice rudá jako rak, ale odešla.

      Vymazat
    2. Tak třeba si ji teď bude pamatovat a zmíní to při předávání diplomu. Ale já bych se asi hanbou propadla ... chudák holka ... :)

      Vymazat
  4. Odpovědi
    1. No jo, promoce je možná důležitější, ale jak říkáš, imatrikulace může být takový příslib škole nebo sobě samotnému.. tohle je ta škola, na které chci strávit následující léta. :)

      Tak ať se studium daří! :)

      Vymazat
    2. Ano, je to takové malé předsevzetí na delší dobu. A jsem ráda, že u toho mohli být i naši a mělo to oficiální formu. Byl to velice příjemný zážitek.

      Vymazat
  5. Zábavně podaná imatrikulace :D Budu ráda, když Klári budeš dál psát na blog :)

    WantBeFitM

    OdpovědětVymazat

Okomentovat